tomistické politické myšlení Společný termín pro teorie společnosti a sociální etiky inspirované dílem Tomáše AKVINSKÉHO ze třináctého století, zejména jeho spisy Summa theologická, O vládě knížat a komentářem k Aristotelově Etice Nicomachově a Politice. Hlavním představitelem této tradice, začínající na konci devatenáctého století, je politický neotomismus, který se prohlašuje za pokračovatele "věčné filosofie v duchu andělského doktora". Politický neotomismus vznikl v rámci římskokatolického myšlení jako pokus reagovat na politické a společenské problémy vznikající průmyslové společnosti. I když má mnoho příznivců ve všech vrstvách politického spektra, jeho hlavní vliv lze pozorovat v oficiálním projevech papeže a kurie. Tento vliv se výrazně zmenšil po Druhém vatikánském koncilu (1962-65), který zaujal k tomismu rozporuplný vztah.

Teoretický obsah
Neotomistické politické myšlení při formulaci své doktriny státu a jeho sociální etiky vychází z pohledu na lidskou přirozenost. Základem tohoto pohledu je víra, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Z toho podle neotomistÚ vyplývá, že je dobré, aby člověk žil v organizované společnosti, a směřoval v jejím rámci k mravní a intelektuální dokonalosti. Úsilí o dosažení takové dokonalosti se rovná dobrému životu, k němuž by měli směřovat všichni lidé. To představuje pokřesťanštění Aristotelova učení, že lidé se v zásadě snaží o štěstí (eudaimonia). Podle Tomáše Akvinského a většiny jeho následovníků se tato snaha projevuje sledováním tří základních přirozených náklonností: zachování sebe sama, zachování druhu a život v souladu s rozumem. Tento třetí impuls zahrnuje přání znát pravdu o Bohu a žít ve společnosti směřující jak k individuálnímu, tak k obecnému blahu. Toto je základ přirozeného zákona v pojetí této tradice. Občanské zákony, i když je nelze přímo vyvodit z přirozeného zákona, ztrácejí závaznost, jsou-li v rozporu s přirozeným zákonem. Jejich c4lem je aplikovat obecné zásady přirozeného zákona na konkrétní společnost (viz ZÁKON).
Podle politického neotomismu je úkolem občanského práva a státní moci učinit možným život ve společnosti, což znamená zabezpečit politický řád a přidělovat každému člověku to, "co mu právem patří". To vede k zachování míru a umožňuje usilovat o obecné blaho. Za rozvoj obecného blaha je odpovědný každý člen společnosti, zejména však ti, kdo jsou zákonem pověřeni zastupovat politické a etické zájmy ostatních: zákony mÚže vytvářet buď celá společnost, nebo jakákoliv instituce, která je jejím právním zástupcem. Obecné blaho zahrnuje nejen Boha jakožto nejvyšší cíl člověka, ale také příslušné aspekty kultury dané společnosti a materiální a ekonomické podmínky umožňující lidem žít dobrý život podle svých nejlepších možností. Proto by společenské a státní instituce, stejně jako vnitřní a mezinárodní politika, měly být považovány pouze za prostředky, nikoliv za konečný cíl. Cíl, kterému slouŽÍ, je Člověk jako osoba a jeho konečná dokonalost - "osobní princip". Tento princip, "princip solidarity" a "princip subsidiarity", jsou zárukou lidské důstojnosti, rovnosti a svobody.
"Princip solidarity" znamená, že politická činnost by měla být založena na předpokladu, že o dobrý život musí usilovat jak jednotlivec, tak společnost. Z toho podle tomism plyne, že soukromý majetek, zejména produktivní, by neměl být ku prospěchu pouze jednotlivému majiteli, ale měl by také sloužit obecnému blahu. To sice nijak radikálně neohrožuje společenské kořeny so~kromého vlastnictví, ale prakticky to znamená, že se politický neotomismus staví za nevyhnutelnou státní intervenci do jeho rozdělování a používání. Také princip "subsidiarity" předpokládá, že každý jednotlivec a každá část společnosti by měli být schopni podle možností plnit úkoly, které jim speci-. ficky přísluší. Každý by měl konat, co dokáže, a nikdo jiný by to neměl dělat za něj. Na státní úrovni někteří neotomisté dávají přednost federalismu. Všichni trvají na tom, že společnost nesmí jednotlivce zbavovat schopnosti uplatňovat své schopnosti, ale . naopak by měla poskytovat podmínky pro jejich rozvoj. Stát by měl pomáhat těm, kdo se snaží pomoci si sami, a to ochranou práv menších složek společnosti, zejména rodiny, a tím umožňovat sebeurčení člověka.

vývoj
Neotomistické politické myšlení nabylo působnosti v oficiální církvi zejména po encyklice Lva XIII. Aeterni Patris (1879) a po odsouzení modemismu. Neotomismus byl po určitou dobu zahrnut do KANONICKÉHO PRÁVA a učení Tomáše Akvinského bylo často citováno v papežských encyklikách o sociálních otázkách a jiných papežských projevech (například Rerum Novarum, 1891; Quadragesimo Anno, 1931; rozhlasový projev Pia XII. u příležitosti padesátého výročí Rerum Novarum v roce 1941; a Humani Generis, 1950). Neotomistické politické myšlení také tvoří organickou součást spisu Cursus Thomisticus, který byl dříve hlavní složkou theologického vzdělání na katolických universitách a v seminářích. Velký vliv neotomismu prudce poklesl po revizi theologického vzdělání po Druhém vatikánském koncilu.
Nejstarší pokusy vytvořit novotomistickou politickou teorii pocházejí od Thomase Meyera (1821-1913) a Viktora Cathreina (1845-1931). Jejich myšlenky byly pak dále rozpracovány, zejména v německém světě, ale nikoliv jako výsledek medievalistického bádání, ale jako reakce na vývoj v sociologii, právu a ekonomice, a na politické okolnosti druhé světové války. Myslitelé jako Eberhard Welty (1902-65), Johannes Messner (1891-1984) a Oswald von NellBreuning (nar. 1890) k nim přidali prvky, které přiblížily politický neotomismus k některým typům křesťanského socialismu. Ale nové příznivce ve Francii, Anglii a Americe v této době získával "otevřený tomismus" hlásaný Jacquesem Maritainem (1882-1973).
Maritainův pokus vytvořit "křesťanskou filosofii" obsahoval teorii "nové formy civilizace" a "nového křesťanstva" založenou na "theocentrickém integrálním humanismu", kterou nelze jednoznačně přiřadit k hlavnímu proudu neotomistického myšlení. Maritain vyžadoval založení nové "sociální" společnosti, která by vystřídala buržoasní kapitalismus. Jejím cílem mělo být vytvoření svobody, jež by zahrnovalo naplnění analogické tomu, kterého dosahují blahoslavení při spojení s Bohem. Taková společnost měla být pluralistická a demokratická, aby zaručovala osobní svobodu a právo na práci a aby spojovala křesťany i nekřesťany ve svazku bratrského přátelství.
Po druhé světové válce používali hesla "třetí cesta" neotomistické skupiny hlásající politickou teorii, která neměla být ani neomarxistická, ani neosocialistická, ale pluralitní a demokratická, založená na řádu vycházejícím z přirozeného zákona jako své ústřední složky. Tímto směrem se vydal například Arthur Fridolin Utz (nar. 1908), příslušník fribourgské neotomistické školy, která je blíže školskému tomismu než Maritainově teorii. Také některé základní principy neotomismu stále ještě přetrvávají, i když většinou bez explicitního odkazu na Tomáše Akvinského, v sociálních encyklikách papeže Jana XXIII. (Mater et Magistra, 1961; Pacem in Terris, 1963); papeže Pavla VI. (Populorum Progressio, 1967); a papeže Jana Pavla II. (Laborem Exercens, 1981), a v prohlášení Druhého vatikánského koncilu Gaudium et Spes (1965). Neotomistické politické myšlení také ovlivnilo theologickou základnu katolických sociálních hnutí, která vznikla v Británii, v Evropě a v obou Amerikách na počátku dvacátého století. V Británii byl jeho vliv pociťován nejen v působení Katolického sociálního odboru vycházejícího z učení Charlese Platera (1875-1921), ale také v cílech Ligy distributistů založené v roce 1926.

Osobnosti spojené s distributismem, G. K. Chesterton (1874-1936) a Vincent McNabb (1868-1943), vyjadřovali postoje typické pro politický neotomismus, když například vyžadovali odmítnutí moráhúch a praktických nepravostí industrialismu z pozice politiky založené na etice.
Nicméně politický neotomismus odvozuje cíl a smysl společnosti od pohledu na přírodu jako na neměnné dílo Tvůrce, a proto se nemůže vyhnout esencialismu, který považuje dějiny za pouhý přívažek k společenské a rozumové přirozenosti člověka. Tento poněkud formáhú přístup znamená, že politický neotomismus je v nebezpečí stát se souborem velmi otevřených tvrzení, jejichž závazná aplikace na konkrétní případy je problematická. MHW

odkazy
Maritain, J.: Integrá/n( humanismus, přel. Josef Petr. Řím: Křesťanská akademie, 1967.
literatura
Gilby, T.: Between Community and Society: a Philosopky and The%gy ofthe State. Londýn, New York a Toronto: Longmans Green, 1953.
Nell-Breuning, O. van: Gerechtigheit und Freiheit: Grundziige katho/ischer Soziallehre. Vídeň: Europa, 1980.